/od našeho zvláštního zpravodaje
Ačkoli česká reprezentantka přiznává, že z událostí před čtyřiceti lety si moc nepamatují ani její rodiče, dovolila si na 21. srpna věnovat svůj výkon lidem doma, kteří si připomněli smutné výročí vstupu vojsk do republiky.
Jste známá schopností vyhrávat soutěže prvním pokusem. A taky se vám povedl, ale Ruska měla hned ten svůj první delší a pak se vám ještě ve čtvrté sérii vzdálila. Znamená to, že jste prolomila nějaký blok?
Furt se mi to honilo hlavou. Vždycky jsem říkala, že jednou vyhraju nádherným posledním pokusem. A že se to teď stalo na olympiádě, to přišel nejhezčí den v mém životě. Je to úžasné pokračování naší oštěpařské tradice.
Co bylo nejtěžší pro to, abyste se dopracovala k takovému hodu, nejlepšímu v kariéře?
Věřit si. Honza Železný seděl za mnou v hledišti a opakoval mi: Máš na to, nenecháš jí to. Já věřím, že v sobě mám takové hody, ale že to přijde zrovna na olympiádě, to by mě nenapadlo. Měla jsem v hlavě, že je 21. srpna, o to bylo těžší ji porazit. Je to Ruska a říkala jsem si, že to snad ani otočit nejde. Pak přišel zázrak.
Samu vás to se srpnovým výročím napadlo?
Mluvilo se o něm a já mám vlastenecké cítění. Taky jsem to teď ve všech rozhovorech řekla, jen do ruské televize ne, asi jsem srab. Ale těší mě, že jsem udělala radost tolika lidem doma.
Vypadalo to taky, že jste udělala radost ostatním soupeřkám. Proti Abakumovové vám nepokrytě fandily.
To bylo až neuvěřitelné, jak se na mě sesypaly, když jsem to hodila. Je tam cítit vůči ní nedůvěra, ještě před měsícem házela 57 metrů, pak se zavřela a takhle svalově narostla. Ona taky moc dobře ví, že letos pořádně nehodila. Já jsem ji porážela a taky jsem se před jejím posledním hodem vůbec nebála. Věděla jsem, že to přišlo shora.
Dokážete popsat pocity olympijského vítěze v okamžiku, kdy se jím stal?
Tak to úplně nedokážu. Nevím, jestli jsem koukala na ty české vlajky v hledišti, nebo kam. Mám black out. Opravdu je to, jako když se vám to zdá. Je to jako ve snu a tělo je někde jinde. Pak najednou brečím a třesu se. Přítel Lukáš v hledišti brečí, všichni skáčou kolem mě. Napadá mě: Co se stalo?
Lidé z výpravy a fandové kolem sektoru vám hned gratulovali. Myslíte, že věřili jako Jan Železný, že vyhrajete?
(se smíchem) Nevím, kdo tomu věřil, ale zeptám se jich potom, aby byli upřímní.
Vzpomenete si ještě na nějakou zvláštní okolnost toho zvláštního závodu?
Chtěla jsem se odreagovat, pustím si walkmana a ono tam zrovna hraje Severní vítr je krutý. To v tom počasí sedlo a úplně mě to uklidnilo.
Co vás teď čeká?
Na budoucnost absolutně nemyslím. Ani nevím, jestli bude oslava. Loni na mistrovství světa v Ósace jsem měli piva, letos jsme vůbec nic neplánovali.
Dovedete si představit, jak se slaví doma?
U Pinkasů možná spadne strop.
